1. kapitola - Vzpomínkami do Minulosti

31. srpna 2012 v 16:39 | Hanulkaa |  Neodcházej


K úvodu bych ráda poděkovala Saphiře za to, jak mě poučovala o správnosti psaní. Ale taky jedné, pro mě velice
důležité osůbce za to, že měla trpělivost si to přečíst a poopravit to. Děkuji *Týnce* . S vyplazeným jazykem
Beta-readu se ujala: *Týnka*
Moc vám děkuji Hanulkaa

bfdbf



1. Vzpomínkami do minulosti

Seděla na okenním parapetu zahloubaná do svých vzpomínek. "Už je to sedm let…,"povzdechla si,
"Sedm dlouhých let." Viděla to, jako by to bylo včera, záblesky z hůlek bystrozorů, kteří bojují se smrtijedy.
Výkřiky nevinných, snažících se bránit hrad, svůj domov. Nechápala to. Jak je možné, že jim nařídil jej zničit?
Vždyť to kdysi býval i jeho domov. Takový, na který ani on nedal dopustit. A teď nařídil svým přívržencům, aby ho zničili a oni to udělali. I jejich zázemí zde stálo, nebo ne? Zatřepala hlavou ve snaze zahnat ty strašné myšlenky, ale nedařilo se jí to. Viděla tu vzpomínku až příliš živě.


Běželi s Ronem a Harrym hradem hemžícím se smrtijedy. Najednou se jim jeden z nich postavil do cesty. Chtěla proti němu vyslat kletbu, ale předběhl jí. Záblesk zeleného světla a…


Vzápětí se ale prudce otočila, až jí vlasy popadaly do obličeje, na prahu u dveří stála její matka."Hermiono" oslovila jí, "Hermiono musíš na to přestat myslet, musíš se přestat kvůli němu trápit, Rona to už zpět stejně nevrátí. "
Ta věta jí zlomila. Věděla, že má její matka pravdu, ale nedokázala si to připustit, nechtěla. Proudy slz se jí nekontrolovatelně řinuly po obličeji. Helen si k ní přisedla, objala jí kolem ramen a přitiskla si jí blíž k sobě ve snaze utěšit její bolavé srdce. Hermiona té situace využila a opřela se o matčino rameno, slzy však kanuly dál. Celých sedm let si bála připustit, že Ron zemřel, že už se nevrátí.


Nevěděla, jak dlouho tam seděla, než samou únavou usnula, ale když se ráno probudila, zjistila, že leží opět ve své posteli. Měla divný sen.
Běžela přes rozkvetlou louku. Sluníčko pálilo a na obloze nebyl ani mráček, doběhla k lesu, který lemoval louku, když se náhle potemnělo. Začalo pršet, blesky doprovázely hromy. Už už se chtěla se rozběhnout zpět. Ale cestu jí zahradil muž zahalený v kápi, natáhl k ní ruku...


Vtom se probudila.



Měla by konečně přestat číst před spaním, pomyslela si.
Konečně si uvědomila, co jí přimělo se probudit. Zadívala se směrem k oknu. Seděla tam malá sovička a zobákem tloukla na okenní tabulku. Hermiona pomalu vstala a přešla k oknu. Otevřela jej a sovička vlétla do místnosti, přičemž na postel upustila svazek Denního věštce. Hermiona na noviny letmo pohlédla, už ani neměla sílu to číst. "Zase další snůška keců, které napsala ta zpropadená Holoubková " pomyslela si.



Otočila se a sedla do křesla vedle své skromné knihovničky. Nejprve si chtěla číst, ale jen co vyndala knihu z přihrádky, její myšlenky se stočily jinam. Vzpomněla si na včerejší, rádoby rozhovor se svou matkou. Měla pravdu: Musí zapomenout. Nebo se o to alespoň pokusit. Nakonec se přistihla, jak sedí v křesle s otevřenou knihou v ruce a tupě zírá do zdi. Ozvalo se zaťukání.


" Dále" řekla a do místnosti vešla Helen.


" Zlatíčko mám pro tebe překvapení "řekla.



"Obleč se, do něčeho pěkného a já tě počkám u dveří, asi tak za půl hodiny" usmála se a zavřela za sebou dveře.


Hermiona si jen mírně povzdechla, zaklapla knížku, a dalších dvacet minut rozmýšlela co na sebe. Nakonec si přece jen vybrala. Oblekla si károvanou košili a rifle. Přece jen byla ten den docela zima. Když nastupovala do auta, neměla ani za mák tušení, kam že jí to matka veze. Vystoupili u sešle vypadající hospůdky a Hermiona už začala tušit, oč jde. Helen se zastavila u dveří, do kterých po pár sekundách vstoupily.


"Děravý kotel " pomyslela si "starý ale dobrý ".


Přešli poloprázdnou hospodou a prošly úzkými dveří na dvoreček o průměru metr krát metr. Hermiona na nic nečekala. Vytáhla hůlku a poklepala na pár cihliček. Cihly se okamžitě začaly rozcházet každá na stranu, která jí příslušela.Helen se rozhodně nadechla a napříč pak procházela Příčnou ulicí. Většina obchodů, které znala když studovala, tu ještě byla. Například obchod Madam Malkinové. Knihkupectví. Zmrzlinářství Florena Fortescue. Kouzelný zvěřinec. Prvotřídní potřeby pro famfrpál, Obchod s kotlíky, taky obchod Freda a George, ale hlavně Obchod pana Olivandera. Byla ráda, že ho vidí zase v provozu. Procházeli se ulicí dál, až se jim naskytl výhled na nádhernou stavbu, celou bíle mramorovou. Majestátně tu stála Gringotova banka. Vešly tedy dovnitř. Byla úplně stejná jako předtím, jen na pár malých změn v personálu. Na řadu se dostaly téměř okamžitě, vzhledem k tomu, že zde dnes tu nebylo moc lidí. Helen podala skřetovi, sedícímu za přepážkou, pár dolarů a nechala si je vyměnit na galeony. Poté si to už mířily opět ulicí. Míjely obchody, dívaly se po výlohách, až zastavily před jedním z nich. Byl to Kouzelný zvěřinec. Helen se na dceru spiklenecky usmála a vstoupila, Hermiona ji následovala. Byl to malý a velmi stísněný obchůdek, ale plný nejrůznějších druhů zvířat.


" Máte přání? " ozvala se postarší žena za pultem.


"Ano… tedy… ehm… má dcera si bude přát "řekla Helen a povzbudivě koukla na Hermionu, ta chvíli stála jako opařená, ale nakonec se přeci jen zeptala.

" Přála bych si kočku" odpověděla.


Prodavačka, se s pozvednutým obočím obrátila pohledem na Helen. Ta jen přikývla.


"No fakt, ona mi jí koupí" Hermiona se ani nesnažila skrýt nadšení.


" V tom případě račte, zamnou" prodavačka přešla dále do obchodu a Hermiona jí následovala. V obchodě byl opravdu velký výběr koček, to se nedalo popřít, ale žádná Hermioně nepadla do oka, žádná, až na jednu.


Seděla v tmavém koutě, ve velmi stísněném proutěném koši. Byla celá sněhově bílá, až na tu barvu a modré oči, byla celý Křivonožka.


"Myslím, že si vezmu tuto " řekla a prstem ukázala na bílou kočku.


Prodavačka nadzvedla koš a podala jej Hermioně.


"Dělá to deset galeonů " řekla prodavačka a obrátila se k Helen, která stála u pultu a už podávala prodavačce peníze.
Když vyšly z obchodu, zamířila Helen přímo k Zmrzlinářství Florena Fortescue, kde vybrala prázdný stůl na stinném místě a usadila se. Hermiona položila proutěný koš na jednu z židlí a sedla si hned do té vedlejší.


"Děkuji, něco takového jsem opravdu nečekala" řekla Hermiona a pohlédla na matku, která se smála od ucha k uchu.


"Nemáš za co. Víš, hodně jsem o tom přemýšlela a vzhledem k tomu, že celé dny sedíš sama ve svém pokoji, došla jsem toho názoru, že nutně potřebuješ společnost.


Vím, jak moc si měla Křivonožku ráda a je mi líto, že už tu není s námi ".


"Já vím, taky mě to mrzí" povzdechla si.


Ještě chvíli takhle seděly, pak si objednaly banánový koktejl. Když zaplatily a zvedaly se k odchodu, měla Hermiona o mnoho lepší pocit, než když jely autem.


***



Když o pár hodin později seděla na posteli, sledovala svého nového mazlíčka, jak si velebí v jejím křesle. Cítila se jako tenkrát ve třetím ročníku, když s Ronem a Harrym sedávali v Nebelvírské společenské místnosti spolu s ostatními. Tehdy je ani za mák nenapadlo, že jednou budou muset čelit takové hrozbě, jaké čelili před sedmi lety. Zase a zase se vracela ve vzpomínkách zpět na ten moment. I když myslela na něco jiného, vždy se naskytla věc, která ji při pomyšlení na ní nasměrovala, zpět na tu nepříjemnou událost.


Ze vzpomínání jí vytrhla opět její matka, která stála u dveří a opírala se o futra.


"Už ses rozhodla, jak jí pojmenuješ? " řekla a kývla směrem ke spící kočce.


" Vzhledem k tomu, že je to kocour, jsem se rozhodla pro jméno Snížek. Co ty na to?"zeptala se.


"Myslím, že ať mu vybereš jakékoli jméno, bude spokojen " odpověděla.


Hermiona přikývla, bylo rozhodnuto.



H: Doufám že se líbí první dvě kapitoly jsou trochu otrkané ale ve třetí se to bude zlepšovat... Hanulkaa Mrkající
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama